Kostarika bez filtru: déšť, bahno a prales

Tropické pralesy, obrovská druhová rozmanitost a možnost potkat během jediného dne žáby, hady, tukany nebo kolibříky. To vše patří mezi největší lákadla pro fotografa, který se vydává na fotoexpedici do Kostariky. Zároveň je ale potřeba počítat s tím, že realita často vypadá jinak než očekávání.

Výprava probíhala od poloviny února do začátku března, tedy v období, které je považováno za suchou sezónu. Místo toho nás provázel déšť téměř každý den. Prales byl rozbahněný, technika dostávala zabrat a plánování postupně ustoupilo improvizaci.

Přesuny a realita cestování

Cesta do Kostariky začíná nenápadně v San José, ale skutečný zážitek přichází až s přesunem mimo hlavní město. Vzdálenosti na mapě působí krátce, realita je ale jiná. Úzké silnice, zatáčky a hustý provoz dokážou z několika desítek kilometrů udělat celodenní přesun.

První zastávkou bylo karibské pobřeží v oblasti Cahuita, konkrétně Puerto Viejo. Ubytování na okraji lesa umožňovalo okamžitý kontakt s pralesem a jeho rytmem. Ten byl od začátku jasný. Déšť a vlhkost se staly konstantou, se kterou bylo potřeba počítat při každém výjezdu.

Prales bez filtru

První kontakt s pralesem ukazuje, jak rychle se prostředí mění. Stačí pár minut a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Mravenci střihači nesoucí kusy listů, barevné pralesničky nebo vřešťani, jejichž hlas se nese široko daleko. Všechno je intenzivnější, hlasitější a méně předvídatelné.

Déšť, který by jinde znamenal problém, tady vytváří atmosféru. Barvy jsou sytější, světlo měkčí a celý prales působí živěji. Z fotografického hlediska to znamená náročnější podmínky, ale zároveň mnohem zajímavější výsledek.

Tortuguero a vodní svět

Oblast Tortuguero patří mezi nejvýraznější lokality celé výpravy. Systém vodních kanálů obklopený hustou vegetací vytváří prostředí, kde se zvířata objevují téměř na dosah. Plavba lodí umožňuje sledovat dění v pralese z úplně jiné perspektivy.

Během několika hodin bylo možné pozorovat různé druhy volavek, ledňáčky, leguány i bazilišky odpočívající na větvích nad vodou. Déšť byl téměř nepřetržitý, ale právě díky němu působilo celé místo ještě autentičtěji.

Technika versus vlhkost

Národní park Cahuita ukázal, jak náročné mohou být podmínky pro fotografickou techniku. Vysoká vlhkost a déšť začaly postupně ovlivňovat fungování fotoaparátů a bylo potřeba počítat s omezeními.

V takových chvílích se pozornost přirozeně přesouvá na menší detaily. Scény jako mravenci střihači pohybující se po kořenech stromů dokážou nabídnout zajímavější záběry než velká zvířata, která se zrovna neukážou.

Pralesní detaily

Kostarika není jen o velkých a ikonických zvířatech. Velkou část času tvoří hledání menších objektů, které jsou často přehlížené. Hmyz, obojživelníci nebo plazi vytváří nekonečné množství fotografických příležitostí.

Právě tyhle momenty často definují celý zážitek. Nejde o to odškrtnout si konkrétní druh, ale naučit se vnímat prostředí jako celek.

Hory a hledání kvesala

Přesun do horské oblasti Los Quetzales přinesl úplně jiný typ krajiny. Ve výšce přes 3000 metrů nad mořem se mění nejen prostředí, ale i světlo a chování zvířat. Hlavním cílem byl kvesal chocholatý, jeden z nejvyhledávanějších ptáků Střední Ameriky.

Fotografování kvesala je o trpělivosti a načasování. Pohybuje se vysoko v korunách stromů a často jen na krátký okamžik. První setkání nepřineslo ideální výsledky, ale ukázalo, jak náročné může být pracovat s podmínkami, které nelze ovlivnit.

Druhý pokus, tentokrát mimo hlavní skupiny fotografů, přinesl výrazně lepší výsledek. Klid, správná pozice a trochu štěstí udělaly zásadní rozdíl.

Noční prales

Jednou z nejzajímavějších částí výpravy bylo noční fotografování. Prales po setmění ožívá úplně jiným způsobem. Druhy, které přes den nejsou vidět, se najednou objevují na každém kroku.

Pavouci, strašilky, motýli, žáby, hadi nebo kinkažu. Každý večer přinášel nové situace a nové výzvy. Fotografování v těchto podmínkách vyžaduje úplně jiný přístup než ve dne, ale zároveň nabízí jedinečné výsledky.

San Carlos a okolí Arenal

Oblast San Carlos a sopka Arenal přinesly kombinaci vody, otevřeného prostoru a klidnější atmosféry. Laguny v okolí ubytování vytvořily ideální podmínky pro fotografování ptáků, zejména v ranním světle.

Voda, odrazy a nízké slunce dodávaly scénám úplně jinou hloubku než hustý prales. Každé prostředí v Kostarice nabízí jiný typ fotografie a právě tahle rozmanitost je jedním z hlavních důvodů, proč se sem vracet. Potkali jsme například kachny s výrazným hřebenem na hlavě, které připomínaly účes Elvise Presleyho.

Z Kostariky domů

Z Kostariky jsem si neodvezla jen fotografie, několik nových přátelství, ještě víc zážitků (a také slušnou sbírku štípanců od muchniček), ale hlavně zkušenost, že ideální podmínky v tropickém pralese prakticky neexistují.

Déšť, vlhkost a nepředvídatelnost jsou jeho přirozenou součástí. Právě v tom ale spočívá jeho síla. Nutí zpomalit, přizpůsobit se a vnímat prostředí jinak.

Ale přesně taková je fotografie v tropickém pralese.

A stojí to za to.