
Kostarika bez filtru: déšť, bahno a prales
Tropické pralesy, obrovská druhová rozmanitost a možnost potkat během jediného dne žáby, hady, tukany nebo kolibříky. To vše patří mezi největší lákadla pro fotografa, který se vydává na fotoexpedici do Kostariky. Zároveň je ale potřeba počítat s tím, že realita často vypadá jinak než očekávání.
Výprava probíhala od poloviny února do začátku března, tedy v období, které je považováno za suchou sezónu. Místo toho nás provázel déšť téměř každý den. Prales byl rozbahněný, technika dostávala zabrat a plánování postupně ustoupilo improvizaci.
Přesuny a realita cestování
Cesta do Kostariky začíná nenápadně v San José, ale skutečný zážitek přichází až s přesunem mimo hlavní město. Vzdálenosti na mapě působí krátce, realita je ale jiná. Úzké silnice, zatáčky a hustý provoz dokážou z několika desítek kilometrů udělat celodenní přesun.
První zastávkou bylo karibské pobřeží v oblasti Cahuita, konkrétně Puerto Viejo. Ubytování na okraji lesa umožňovalo okamžitý kontakt s pralesem a jeho rytmem. Ten byl od začátku jasný. Déšť a vlhkost se staly konstantou, se kterou bylo potřeba počítat při každém výjezdu.
Cahuita přitom není jen les u moře. Park chrání také korálový útes, který SINAC popisuje jako nejrozvinutější na karibském pobřeží Kostariky. Podél pobřežních stezek se dají pozorovat lenochodi, malpy, vřešťani i bazilišci. Na jednom místě se tak potkává několik různých světů. Při focení stačí otočit se od moře zpátky mezi stromy a hledat úplně jiné motivy.
Prales bez filtru
První kontakt s pralesem ukazuje, jak rychle se prostředí mění. Stačí pár minut a člověk se ocitne v úplně jiném světě. Mravenci střihači nesoucí kusy listů, barevné pralesničky nebo vřešťani, jejichž hlas se nese široko daleko. Všechno je intenzivnější, hlasitější a méně předvídatelné.
Déšť, který by jinde znamenal problém, tady vytváří atmosféru. Barvy jsou sytější, světlo měkčí a celý prales působí živěji. Z fotografického hlediska to znamená náročnější podmínky, ale zároveň mnohem zajímavější výsledek.
Tortuguero a vodní svět
Oblast Tortuguero patří mezi nejvýraznější lokality celé výpravy. Systém vodních kanálů obklopený hustou vegetací vytváří prostředí, kde se zvířata objevují téměř na dosah. Plavba lodí umožňuje sledovat dění v pralese z úplně jiné perspektivy.
Během několika hodin bylo možné pozorovat různé druhy volavek, ledňáčky, leguány i bazilišky odpočívající na větvích nad vodou. Déšť byl téměř nepřetržitý, ale právě díky němu působilo celé místo ještě autentičtěji.
V Tortugueru nejsou kanály jen příjemná vyhlídková trasa. Tvoří síť vodních cest uprostřed mokřadů a zaplavovaných lesů, kde je loď přirozeným způsobem dopravy. Správa parku mezi typické obyvatele uvádí kajmany, sladkovodní želvy nebo anhingy, které po lovu pod vodou rozkládají na větvích křídla. Zvířata tu mají svoje oblíbená místa a pro fotografa je zajímavý už samotný přechod mezi hladinou, břehem a korunami stromů.
Jméno Tortuguero ale připomíná především mořské želvy. Zdejší pláž patří podle SINAC k nejvýznamnějším hnízdištím karety obrovské na světě. Její hlavní sezóna kladení vajec připadá na červen až říjen, tedy mimo termín naší výpravy. I bez želv je tu ale tolik života, že samotné proplouvání kanály rozhodně nepůsobí jako náhradní program.
Technika versus vlhkost
Národní park Cahuita ukázal, jak náročné mohou být podmínky pro fotografickou techniku. Vysoká vlhkost a déšť začaly postupně ovlivňovat fungování fotoaparátů a bylo potřeba počítat s omezeními.
V takových chvílích se pozornost přirozeně přesouvá na menší detaily. Scény jako mravenci střihači pohybující se po kořenech stromů dokážou nabídnout zajímavější záběry než velká zvířata, která se zrovna neukážou.
Na mravencích střihačích je navíc nejzajímavější to, co na fotce vůbec není vidět. Kousky listů odnášejí do podzemí jako materiál pro pěstování houby, která kolonii živí. Drobnější dělnice rostlinnou hmotu dál zpracovávají a o houbové zahrady pečují. Z průvodu zelených ústřižků se tak vyklube zásobování malé podzemní farmy. Člověk pak na jejich cestu přes kořen kouká trochu jinak, i když se mu pořád nedaří dostat mravence a celý list do roviny ostrosti.
Pralesní detaily
Kostarika není jen o velkých a ikonických zvířatech. Velkou část času tvoří hledání menších objektů, které jsou často přehlížené. Hmyz, obojživelníci nebo plazi vytváří nekonečné množství fotografických příležitostí.
Právě tyhle momenty často definují celý zážitek. Nejde o to odškrtnout si konkrétní druh, ale naučit se vnímat prostředí jako celek.
U takových detailů pomáhá změnit měřítko. Kmen není jen pozadí a mokrý list není jen překážka ve výhledu. Najednou jsou důležité kapky, struktura povrchu nebo drobný barevný bod mezi desítkami odstínů zelené. Růžové houby na kůře zaujmou stejně spolehlivě jako nápadně zbarvené zvíře. Přesný název druhu přitom není podmínkou k tomu, aby se člověk zastavil a chvíli se pořádně díval.
Hory a hledání kvesala
Přesun do horské oblasti Los Quetzales přinesl úplně jiný typ krajiny. Ve výšce přes 3000 metrů nad mořem se mění nejen prostředí, ale i světlo a chování zvířat. Hlavním cílem byl kvesal chocholatý, jeden z nejvyhledávanějších ptáků Střední Ameriky.
Fotografování kvesala je o trpělivosti a načasování. Pohybuje se vysoko v korunách stromů a často jen na krátký okamžik. První setkání nepřineslo ideální výsledky, ale ukázalo, jak náročné může být pracovat s podmínkami, které nelze ovlivnit.
Druhý pokus, tentokrát mimo hlavní skupiny fotografů, přinesl výrazně lepší výsledek. Klid, správná pozice a trochu štěstí udělaly zásadní rozdíl.
Los Quetzales chrání mlžný les, ve kterém jsou stromy porostlé dalšími rostlinami a mezi větvemi se zachytává voda z oblačnosti. Podle SINAC patří k místnímu prostředí duby obalené mechy a bromélie, které poskytují zázemí dalším obyvatelům lesa. Pohled vzhůru tak nekončí u první koruny. Větve mají vlastní malé zahrady a pták se v nich dokáže ztratit překvapivě snadno.
U kvesala navíc záleží i na tom, kde právě dozrává potrava. Živí se převážně ovocem a oblíbené jsou drobné plody divokých příbuzných avokáda. Polyká je celé a pecky později vyvrhuje, čímž pomáhá šířit stromy po lese. Za potravou se během roku přesouvá mezi různými nadmořskými výškami. Hledání kvesala je tedy i hledáním správných stromů ve správnou dobu. Samotný dlouhý objektiv to nevyřeší.
Noční prales
Jednou z nejzajímavějších částí výpravy bylo noční fotografování. Prales po setmění ožívá úplně jiným způsobem. Druhy, které přes den nejsou vidět, se najednou objevují na každém kroku.
Pavouci, strašilky, motýli, žáby, hadi nebo kinkažu. Každý večer přinášel nové situace a nové výzvy. Fotografování v těchto podmínkách vyžaduje úplně jiný přístup než ve dne, ale zároveň nabízí jedinečné výsledky.
Kinkažu je dobrým příkladem toho, proč má smysl vydat se ven i po setmění. Je aktivní v noci a většinu času tráví v korunách, kde mu při pohybu pomáhá chápavý ocas. Přestože patří mezi šelmy, velkou část jeho jídelníčku tvoří ovoce a nektar. Při návštěvách květů přenáší na srsti pyl. Noční les tak není jen kulisa pro hledání očí ve světle baterky, ale také místo, kde pokračuje opylování a další běžný provoz pralesa.
San Carlos a okolí Arenal
Oblast San Carlos a sopka Arenal přinesly kombinaci vody, otevřeného prostoru a klidnější atmosféry. Laguny v okolí ubytování vytvořily ideální podmínky pro fotografování ptáků, zejména v ranním světle.
Voda, odrazy a nízké slunce dodávaly scénám úplně jinou hloubku než hustý prales. Každé prostředí v Kostarice nabízí jiný typ fotografie a právě tahle rozmanitost je jedním z hlavních důvodů, proč se sem vracet. Potkali jsme například kachny s výrazným hřebenem na hlavě, které připomínaly účes Elvise Presleyho.
Za zelenými svahy Arenalu je přitom mnohem bouřlivější minulost. Silná erupce v roce 1968 změnila okolní krajinu a její stopy jsou v národním parku viditelné dodnes. SINAC popisuje stezky kolem starých lávových proudů i vegetaci, která se na postižená místa postupně vrátila. Les tu tedy není neměnná kulisa. Místy roste na terénu, který ještě před několika desetiletími vypadal úplně jinak.
Z Kostariky domů
Z Kostariky jsem si neodvezla jen fotografie, několik nových přátelství, ještě víc zážitků (a také slušnou sbírku štípanců od muchniček), ale hlavně zkušenost, že ideální podmínky v tropickém pralese prakticky neexistují.
Déšť, vlhkost a nepředvídatelnost jsou jeho přirozenou součástí. Právě v tom ale spočívá jeho síla. Nutí zpomalit, přizpůsobit se a vnímat prostředí jinak.
Ale přesně taková je fotografie v tropickém pralese.
A stojí to za to.